Občas se člověku stanou věci jak z amerického filmu. Včera jsme jeli NJ Transit vláčkem z Manhattanu do New Jersey. Hned na Penn Station si vedle mě přisedla klasická dobře živená američanka. Vlak se ještě ani nerozjel a dala se s námi do družného společenského hovoru. Byla doslova k nezastavení a její upřímná snaha nás bavit byla dojemná. Běherm necelých 20 minut jízdy jsme se dozvěděli, že je knihovnicí a miluje „networking“. Dokázala bystře vyklopit řadu úžasných příběhů o tom, jak Facebook spojuje lidi a jak přes něj můžete najít staré známé po celém světě. Vyprávěla o kamarádovi, hlavním knihovníkovi v SFO, o kamarádce ze základní školy, která teď pracuje pro OSN na Jamajce atd. Chvíli jsem přemýšlel jestli je to nějaká nová virální kampaň Facebooku, ale to nadšení bylo vážně opravdové.
Než jsme vystoupili, tak jsme si vyměnili ne klasické vizitky, ale odkazy na Facebook a slíbila, že se brzy ozve. Má několik kamarádů fotografů, což jsou velice cenné kontakty, pokud jedete někam fotografovat a neznáte to tam, takže už teď se těším na nějaký ten „networking“.
A závěr? S lehkým odstupem se mi pořád honí hlavou, jestli je to příběh veselý či smutný. Je smutné, že se lidí čím dál víc potkávají virtuálně a čím dál míň osobně. Na druhou stranu je asi dobře, že i opravdu nevzhledná knihovnice z NY může mít přes 3.000 přátel, byť virtuálních…
