Možná vám to přijde zbytečné, opakovat dávno známé pravdy, ale opakování je matka moudrosti a člověk tvor z principu nepoučitelný. Minimálně nepoučitelný si připadám já, protože moje včerejší cesta z Prahy do San Franciska mě opět utvrdila v tom, že je jedno kolikrát člověk něco opakuje, stejně to udělá znovu špatně 🙂
Balení
Jako vždy jsem nechal balení na dobu těsně před odletem a výsledek? Už mám seznam toho co mi chybí a za chvíli půjdu nakupovat. Přes deset let létám na služební cesty a přesto není v mých silách se sbalit kompletně během 30 minut před odletem. Jsem tak neschopný nebo je to tak vysoký cíl?
Pravidla jsou pravidla
Přijedu na Ruzyň a přicházím k pohovoru s bezpečnostní pracovnicí Delty. Předávám jí precizně připravené podklady, začíná psát do počítače. Zdržím se vtípků, zdržím se hloupých narážek, protože vím že jde o úkon navýsost vážný, ale nedá mi to a porušuji protokol. Samovolně jí říkám že zavazadlo je moje, sám jsem si ho balil, nemám dárky ani bombu atd. Když to celé odvyprávím tak slečna znuděně zvedne zrak a otázku po otázce se mě na vše vyptá naučenými větami typu „V minulosti se stalo, že cestující dostali od cizích osob dárek a ukázalo se že šlo o bombu. Dostal jste dárek?“ Připadal jsem si trochu jako dement při odpovědích „Ne, bombu dnes nevezu ani jednu“ , ale pravidla jsou pravidla.
Kolik máš notebooků, tolikrát jsi podezřelý
A další pikanterie. Protože jsem ještě nestihl přenést úplně všechna data z jednoho na druhý notebook rozhodl jsem se na cestu pro jistotu sbalit oba. Chyba! Bezpečnostní kontrola Ruzyň došla k názoru, že cestující se dvěma notebooky, velkým fotoaparátem, kamerou a novinářským průkazem je jasný terorista a byl jsem podroben důkladné prohlídce a dokonce i chemickému rozboru! Inu nenažranost se trestá…
Delta bože Delta
A samotný let? Když jsem si sedal do dobytčáku, promiňte volný překlad třídy „Delta coach“ byl jsem plny obav. Už bylo letadlo skoro plné a místo vedle mě prázdné a ob sedačku seděl tichý, spořádaný Američan. Svitla ve mě naděje příjemného letu – a další chyba. Jako poslední do letadla nastoupila Maggie, která nejen obličejem, ale i postavou připomínala Whoopy Goldberg. Je to moje oblíbená herečka, ale sedět se špeky její dvojnice na klíně skoro deset hodin a z toho tak třetinu času být podroben výslechu a zcela zbytečné společenské konverzace bylo hodně. Úsek do Atlanty byl utrpení.
Z Atlanty do SFO jsem měl vybojované místo u Exitu a těšil se na něj. Když jsem nastoupil do letadla, tak mě radost okamžitě přešla. Řada 19 byla hned u hlavního vchodu, takže přese mě nastoupilo cca 200 lidí. Ani to že vypadnu první z letadla nevyšlo. Nad řadou 19 nebyl úložný prostor, takže letuška odnesla můj batoh dozadu a vystupoval jsem poslední. Sedačka 19A byla u okna jen hypoteticky, okénko totiž v této řadě žádné nebylo, zato dveře a připojený záchranný raft zabírali tolik místa, že jsem si neměl kam dát nohy, přestože jsem seděl u EXITu. A bonus? U dveří byla šílená zima a chyběl tam výduch topení, takže jsem 5 hodin klepal kosu, protože na vnitrostátních letech Delta nemá ani deky. A já se na to místo tak těšil a děkoval za něj 🙂
Proč by neměl být v letadle tučňák?
A na závěr ještě jeden paradox. Na zaoceánském letu Praha – Atlanta Delta nemá letadla vybavená personální zábavou, inu Banana Republico Thecho. Na vnitrostatni lince Atlanta – SFO ano, systém je pěkný včetně živé satelitní televize. Bohužel celý běží na Linuxu. Proč bohužel? A jak to vlastně vím? Počítal jsem to, za necelých 5 hodin letu jsem viděl tučňáka celkem 22x, což znamená restart systému v průměru cca 4x za hodinu. Tak to dopadá, když někdo používá jádro z roku 2002…
A ponaučení?
Žádné ponaučení dnes nemám. Lidé jsou stejně nepoučitelní. iPhone se mi vybil na prvním letu a US redukci k napájení jsem si odbavil místo abych si jí dal do příručního zavazadla. Tyčky na čištění uší si zapomenu stejně vždycky a sice jsem se nevyspal, ale zase procvičil Angličtinu. Takže si nestěžujte a hlavně se zbytečně na nic předem netešte!
